.....je krásný květen  - 23. den  2009

      PŘÍBĚH 1.   Svátek

 Odjíždím do práce na noční. Tak jako nespočetně předtím. Netuším ale, že tato noc je zcela jiná než ty předtím....

Přijíždím ráno po noční unavená a ospalá..každý ten super stav zná. Zaparkuju naprosto bravurně automaticky auto, chvíli zírám tupě před sebe a v duchu si přehrávám budoucí scénář ( vystoupíš Jani, zamkneš auto, pár.. ještě víc ..vyčerpávajících kroků domů, dnes se jen osprchneš- žádná vana a hurá postel - duci duci postýlkový království a do oběda, který snad někdo (Jíra)  uvaří - budeš spát jak nemluvně..). Funguju přesně podle sestaveného scénáře - vystoupím a zamknu auto, namáhavě se dosoukám před vchod baráku a slyším prosebný hlásek Jíry: ,,..ahoj miláčku, ty už jsi doma, to je dobře, já vím, že jsi určitě hrozně unavená a ospalá, ale já bych potřeboval jenom na pět minutek-ani né -pomoct s tím kozím chlívkem, co stavíme, fakt jen na chvíli, pak si půjdeš hned lehnout..''  Nechápu, nějak mi to nedochází, jedu přece podle scénáře a tam žádný hlásek...už chápu. Jako robot poslušně směřuju k chlívku, zírám do něj-mozek ještě někde napůl cesty-snažím se identifikovat to zvíře uvnitř. Jediný, co jsem ze sebe vysoukala bylo: ,, to není koza'' a hledala vhodný výraz pro zvíře, které znám, jen si vzpomenout...Začala jsem postupně vnímat, že Jíra stojí vedle mě, naproti stojí kámoši Péťa a Navroš s kamerou- pochopitelně ji nezapomněli zapnout,baterie fungl nový...a samo ze mne vypadlo:,, to je kůň!!¨  To bylo asi heslo, protože nato se sborově ozvalo: všechno nejlepší k svátku, Jani!!

Až později jsem se dozvěděla, co tomu všechno předcházelo..a že jsem nebyla od nás jediná, kdo tu noc nespal

Kamarádka Sylva mi to vyprávěla asi takhle....

Ta mašinérie se rozjela hned, jak jsi zmizela večer za kopcem.. Já byla schovaná za lesem s autem včetně dopravníku na koně a čekala na signál, že už jsi na cestě do práce. Pak jsme valili pro koně, kterého jsme ubytovali ve stáji, o které ti Jíra během jejího vzniku stále tvrdil, že se jedná o chlívek. Bylo těžké dělat jako že nic, že nic nevím a přitom jsem to chtěla vykřičet do světa, tolikrát jsem si o tom chtěla s tebou popovídat..!    (a zbytek už víte..)

   Ten šťastlivý koník byl Hucul valach Jurášek plavé barvy, proto jsme mu začali Muraš - snad každý viděl Popelku se Šafránkovou...    Jenže Murášek byl dušný, tak jsme ho museli vrátit předchozímu majiteli.   Aby jsme zahnali smutek, pořídili jsme si opět Hucula - tentokrát kobylky a hned tři !!!

A perličku nakonec...Muraš měl na valacha moc hřebčích vrtochů. Hlídal a bránil si mě jako klisnu. A před každým. I Sylvu donutil svými kopyty, aby se i v oblečení vykoupala ve staré venkovní plechové vaně plné studené vody, když ho chtěla od nás zahnat...ale   PSSST, to vlastně nemám nikomu říkat....

....ale já to vlastně jen píšu......

                        Příběh 2.   Podlaha

   ..Jak už jsem psala v úvodu – zvelebujeme si domeček.

            Není nic lepšího, než vyhřívaná podlaha. Běháte si bosky a nikdo vás nekomanduje:,, vem si bačkory, neběhej bosa, nastydneš se..‘‘ Takže žádný div, že i v našem starém domečku dřeli topenáři, jen abych mohla běhat bosky… Toho času nám bezpečnost a klidný spánek zajišťovala pouze kavkazanka Harsha (Olga-Právo Tesáku). Naštěstí realizace přání dopadla na výbornou, dokonce i topenáři ,,přežili‘‘.

Nebojte, to není konec….po světě přeci běhá skleróza !!! 

            Já si už teda taky přesně nevzpomínám, co tam ti topenáři (byli dva) zapomněli. Právě jsme se s Jírou vraceli z Jaroměře, když nám celí zoufalí volali, že to, co zapomněli, by chtěli - moc moc - zpátky a už vlastně parkují před naším domečkem…Byli asi fakt hrozně zoufalí, protože jim Jíra řekl, ať jdou klidně dovnitř, že je Harsha zavřená v obýváku, kliku jsme jí radši sebrali (otvírat dveře se naučila šikula už na 5-ti měsících), tak aťsi to vezmou z předsíně pod jedinou podmínkou:   vůbec nemluvit!!    Jednoduché:    vejít, vzít, nemluvit, odejít.    Nebo druhá možnost: počkat pět minut, než dorazíme domů z Výšinky.

            Možná si řekli, že čas jsou peníze….

Zaparkujeme u domečku a divíme se, proč jsou ti topenáři zamčení ve svém autě. Dlouho jsme se tak nepobavili, jako když začali líčit situaci.       V pohodě šli dovnitř, ale věděli, že tam někde je ta zlá chlupatá potvora. Aby se ujistili, že je vše v pořádku, tak zašeptali:  pejsánku, pejsánku…víc nestihli. Ozval se řev Harshy, která pochopila, že doma je ,,cizí‘‘ a jako nic proskočila zavřenými dveřmi (když jí ti páníčci zapomněli dát tu kliku). Topenáři na nic víc nečekali a s prvním zapraskáním dřeva se otočili na podpatku a upalovali do jediného jistého bezpečí, do svého auta. Možná si pak řekli, že čas v jejich životě už nehraje tak důležitou roli .......a pět minut......  

                                                    Příběh 3.   Mucholapka

    ...Ještě o nás nevíte ( teda jen někteří ), že než jsme se zabydleli v našem super baráčku na samotě u lesa, byli jsme úplně normální lidé z betonové džungle ( města ) a jako úplně normální lidi jsme chtěli vlastnit trochu té přírody...jasně, pokojové kytky taky, ale já  samozřejmě myslím psy,    psy malého vzrůstu..ano, uhodli jste..Toy pudlíci, ideální řešení pro malé byty a vysoké požadavky. Pořídili jsme si dva, kluka a holku...aby bylo všechno cool. Vybrali jsme si je v ,,černém provedení '', aby se nám při nočních procházkách v tmavých uličkách dobře hledali... Zažili jsme s nimi mega legrace ( pejskaři to znají a mají takových a ještě lepších příběhů hafo..!! ) a o jeden docela PIDI bych se s vámi chtěla podělit. Není  zase tak legrační, ale je úsměvně poučný.....  A samozřejmě se stal v  našem super baráčku...                                                                                                               

    Bylo léto, pařák, že by i mouchy padali vedrem....jenže v takovém starém baráčku je velice příjemný chládek....a mouchy to sakra dobře vědí!!! Takže si umíte představit ( majitelé podobných baráčků nemusí, ty to zažívají každé léto ) tu idylku - sedíte v obýváku, popíjíte kávu a levá ruka letí prostorem a pravá ruka letí naprázdno ( jak jinak..) ti okřídlení otravníčci...  ,, ty bestie upíři, ty mi pijou krev...ani to kafe si člověk v klidu nevypije...ale já s váma vybabrám..já vás dostanu...na mě si nepříjdete, já s vámi zatočím...to se budete divit, já vám utípnu tipec....''

    Druhý den ráno jsem valila do betonové džungle pro ,, pár '' mucholapek, usmívala jsem se nad pomyšlením snadného vítězství a vychutnávala si ten slastný pocit.... Doma jsme je hned s manžílkem napíchali všude, kde se dalo - když něco děláme, děláme to pořádně! Každý už určitě zkoušel mucholapku, takže víte, že se vám tam ty mouchy nepřilepí hned, musíte jim dát čas....

    Taky, že jo!    Mucholapka byla plná hned třetí den...!!!

Vracíme se společně s mužíčkem z práce. Otevřeme dveře obýváku a naskytne se nám neuvěřitelný obraz..... Dodnes nevíme, jak se to vlastně stalo, co tomu asi všechno předcházelo, ale výsledek byl jasný a jediné rozumné vysvětlení je asi toto....

    Jak něco děláme, tak tady,  jsme to asi neudělali tak pořádně...Jednu mucholapku snad ze sta, jsme řádně neupevnili. Potvůrka - ten malý připínáček - se uvolnil a spadl na zem, takže mucholapku už nemělo co držet nahoře.  No a jak jsme otevřeli ty dveře obýváku, vidíme na zemi tu naší krásnou roztomilou pudlinu svázanou pevně do kozelce mucholapkou. Čím více se snažila ze sevření vymanit, tím bylo lepidlo účinnější a pudlina se změnila v kokon...nádherný lepkavý kokon, jehož obsah jsme identifikovali jen podle sotva patrného ( ještě mrkajícího ) očíčka. Rozmotávali jsme tu lepkavou kouli asi tři hodiny, pochopitelně NůŽkAmA..... Přežila....Nečekejte nic světobornýho...upozorňovala jsem, že nejde o legrační, ale pouze úsměvně poučný pidi příběh. Jo a to poučení na konec...no, to nám napište vy, nás totiž vlastně nic kloudnýho nenapadlo...!!!

                                         Příběh 4.   Cyklisti

     Nevím, jestli jsem se o tom už zmínila, ale když jsme se nastěhovali do našeho baráčku, tak oplocení tvořil, a to pouze ze strany od silnice, asi 1m ,,vysoký''  laťkový, odhaduji  50 let (proto teď již značně zchátralý) plůtek. Jeho další zvláštností bylo upevnění na cihlových sloupcích...taky 50 let... . Mezi tímto plůtkem a silnicí je plácek tzv.  parkoviště - pohodlně tak na dvě auta. I autobus už nám tady parkoval. Důležité je ještě k našemu příběhu podotknout, že z města je to k nám cca 8 km a tady v podkrkonoší, jen z kopce do kopce..a z kopce do kopce...!

    Proto není divu,  že když okolo nás šlapou a zrovínka do kopce funí cyklisti - sotva popadajíce dech,  s grimasou  představující vlastně šťastný úsměv - že vítají rozcinkáním cyklozvonku naše parkoviště - k vytouženému odpočinku!! Jistěže nesesednou z kola a neodpočívají..nato je tu moc velký provoz...nato se musí jinak...napít se, zkontrolovat pneumatiky...zkrátka jako že nic!!!

    Pak jsme si pořídili našeho prvního kavkazánka Harshu....    

Rychle pochopila, jak to tu s těmi cyklisty vlastně je....a vůbec, ale vůbec se jí to nezamlouvalo. Nedokázala si asi ještě jako štěně v hlavě srovnat, co ti divní lidé, vypadající jako mimozemšťané ve svých zvláštních helmách a přiléhavých elastických dresech, vlastně pohledávají na našem parkovišti. Navíc s tou divnou věcí, co neštěká ani neřehtá jako kůň a přece je veze...divné zvíře..pcheeéé..ani svého pána nebrání...srab!! To já bráním za dva...!!

    A teď si představte takhle rozzuřeného kavkazana.. štěně ....cca teprve 30 kg..jak se opře svýma obříma předníma tlapama o ten zchátralý pidiplůtek s pobaveným, naprosto ZLÝM štěněcím výrazem - pojď si hrát. Jenže ty sloupky plotu už opravdu něco pamatují. Na parkoviště právě vjíždí cyklista s tím ufuněným výrazem a se zřejmým úmyslem...mezi hekáním je slyšet něco jako ..už nemůůůžu....ufff...už neemůůůžuuuu....na plot dopadají dvě tlapy...plůtek se rozkymácí, hned na to se v pantech protáčí a ze stojícího plotu je rázem vodorovná startovací plošina...cyklista záhadně mění rozhodnutí - opět přidává na tempu.... ještě je slyšet něco jako můůžu...ještě můůžu, to zvládnu...fuj, taková bestieee.....Cyklista mizí hlučně v dáli......mizí i pobavený výraz chlupáče....mohutné tlapy se odlepují z plůtku, který se za šíleného vrzání kupodivu ještě vrací do své původní stojaté polohy....za plotem  se ještě ozve tichý povzdech - tak nic, zase si nechce mimozemšťan hrát... Pak je ještě slyšet, jak se ta chlupatá bestie svalí na zem...a číhá....

???  Pššššt....tiše....neslyšíte v dáli zvonit cyklozvonek......tiše ..... Pššššt ???

                                          Příběh 5.   Motorkář

Příběh 4. mi připoměl jiný, o který bych se s vámi chtěla podělit. Jak už víte, plůtek byl jen vpředu u silnice. Tak si tak sedíme vzadu na zahradě s přáteli, popíjíme kávu, klábosíme už nevím o čem, opět Harsha...odpočívá opodál, tajně jedním okem sledujíc každý náš pohyb...na stole je ještě pořád kus bábovky...

    Rozjímáme nad tichem, holedbáme krajinu, když ticho náhle přerušil ostrý, leč tak divně ukňouraný, táhlý a přitom pokašlávající zvuk ....zvuk motocyklu asi značky ,,Pionýr''.  Chlupáč  otevřel i druhé oko. Podle pohybu uší bylo vidět, že už svou kořist zaměřuje...ještě jeden utvrzující pohled..a jupí.....VPŘED...!!

    Naskytl se nám pohled pro bohy!  Motorkář jede krokem kolem našeho neoploceného pozemku po lehce rozbláceném poli. Koutkem oka vidí, že se k němu něco řítí. Otočí hlavu a vidí Harshu, jak se na něj valí. Její výraz jsme neviděli - byla k nám zády, ale bohatě nám stačil výraz JEHO. Tak strašně jsme se všichni smáli ( byli jí teprve 4měsíce, ale kolos),  nikdo nebyl schopen zapískat, zavolat...zkrátka ji jakýmkoli způsobem odvolat.

Jenže ON viděl obrovskou bestii, jak se k němu sakra rychle přibližuje. Protivítr odhaluje mordu...zářivě bílé - věčně - hladové zuby.... Roztrhala ho na cimpr campr   .... HAHAHA   KECÁM, DOUFÁM, ŽE JSTE NA TO NESKOČILI !!!!  HAHAHA

    Jak viděl, že na něj běží, tak čím více se k němu přibližovala, tím více ...asi strachy, přidával na řidítkách plyn...no rval je ostošest, a čím víc je rval, tím více se začal v tom bahně zahrabávat...a pořád na místě...a bestie čím dál blíž....a ON se pořád točí na místě...na rukách už svaly bicáky jako Arnold...výraz obličeje už přes bláto nebylo vidět, ale asi byl trochu v šoku.

    Ta bestie (když ji nikdo pořád nebyl schopen odvolat) k němu doběhla, jednou dokola ho pobaveně oběhla, jednou na něj blafla...asi jako ...no ty vypadáš....otočila se a mastila  zpátky domů ( určitě je tam ještě ten kus bábovky a třeba mi ho za odměnu dají, když se smějí, asi jsem něco udělala dobře...to si musím pamatovat...mimo náš pozemek - hodná ). No samozřejmě, bez váhání, celý kus bábovky byl její.....No uznejte...

                                                               6.   Myslivecký pes 

    Páni... osm večer...šero - skoro tma...víc mě nestihlo prolítnout hlavou...automaticky jsem prosvištěla  (svým super sprintem)  zahradou k zadní malé brance, abych ještě v té polotmě stihla koním natáhnout ohradník výběhu a koníci mohli nerušeně skotačit ( my teda doma používáme výstižnější výraz ,,prdlit¨.... ). V požadované vzdálenosti rozmisťuji čtyři laminátové tyčky, kde je zase to kladivo..teď tady bylo...sakra tma.....není čas. Sbírám ze země kámen..hmmm...kde se tady na louce bere a je akorát do ruky ..buch, buch,buch..tyčky stojí. Letím zpátky k brance pro lanko, (trošku si připadám jako ,,Ajeťák") namakanou technikou ho odmotávám z cívky po celé délce výběhu s tím, že pak ho zkušeně protáhnu očky sloupků, tvořící základ ohradníku. Jenže na to ,,pak" málem nedošlo....      Odmotávám tedy to lanko, když si najednou uvědomuji, že slyším kousek od sebe poblafávat psa. Zvednu hlavu, mžourám do tmy a skutečně...tak 20 m ode mne, na hranici pozemku - výběhu - vidím siluetu toho psa, kousek od něj cca 5 m siluetu malého osobního auta a za ním cca 3m siluetu chlapa. Uvědomila jsem si, že je to myslivec, myslivci sem často jezdí na posed nebo kazatelnu nebo jak tomu říkají...    Myslivec nebo nimrod...(vzpomínám si, že jsem v rádiu slyšela odpovídat malou holčičku Markétku na otázku: kdo sází v lese houby?   - No přeci myslivci!! )       No tak tenhle můj myslivec měl asi dosázíno-ruce prázdný, flintu žádnou a místo jezevčíka nebo jiného psa ,,kotníkového " měl tenhle psa obřisko. Trošku mě to zaskočilo. Hlavně když mi zahnal ty naše kozy toulavý od vysílače do výběhu, ale sám se zastavil na hranici výběhu. Chytrej a šikovnej pejsek. Hlavně aby byl i hodnej a nesežral mě, když pořád blafe. Ale myslivec nic neříká, tak asi v pohodě. Přesto jsem se necítila úplně jistě. Třeba mě jen v té tmě nevidí. Přemýšlela jsem, co mu říct..asi něco jako ,,To je panečku hlídač...s tím se v lese bát nemusíte.., když slyším toho myslivce, (vidět už ho tedy vážně přes tu tmu nebylo) jak mi tiše říká: ,, Prosím vás, to je váš pes? Zavolejte si ho prosím, já bych chtěl do auta, ať můžu jet domů.....!  

     ...C e n t í k ů ů ů ů ů..!!!

                                                       Příběh 7.  Centíkův kamarád

,, . . . Zítra jedeme na výlet a Centík pojede s námi...!! '' , ohromil mě jednou večer Jíra. Těšila jsem se jako malá, uvnitř mě to příjemně vřelo - posíleno tajemstvím ,, kam?'', nemělo smysl vyzvídat, když se Jíra rozhodl mi to neříct, tak bych to z něj nedostala ...ani heverem! V noci jsem se převalovala - né a né usnout ( to mi určitě dělá schválně ) a když už jsem konečně zabrala, tak jsem se strachy zase probudila, abych náhodou nezaspala. V duchu jsem posouvala ručičky budíku (vlastně máme digital...tak jsem posouvala....hmmm...přece jenom nechám ty ručičky..). Hurá!! Konečně zazvonil budík. Letěla jsem jak splašená udělat rychle snídani. Jíra chudák nechápal, co se děje, takhle mě nezná, musel si myslet, že jsem nafrčená redbulem. Stíhala jsem deset věcí najednou, vyjímečně mi nic nepadalo z ruky - znáte to - pšššt, jdeme loupit...a zakopáváte o naprosto nečekané věci a rachot, že všechny vzbudíte! To je mé běžné ráno. Ale dnes ne. Nafrčená radostí. Výlet...s Centíkem...

    Krajina se nám už vesele míhala kolem auta, Centík spokojeně slintal na svoje okénko vzadu a já se snažila podle ukazatelů odhadnout, kam to teda vlastně jedeme. Když už se objevily ukazatele na Mělník, byla jsem si na 70% jistá, že jedeme ke kamarádům Martě a Milanovi. Po pár kilometrech a výrazu Jíry jsem si byla jistá už na 100%! Jedeme na super pokec, pivo a grilovačku!!

    Když jsme tam dorazili a přivítali jsme se, vypustili jsme Centíka na zahradu. Hned to tam musel všechno zkontrolovat, očuchat, některé věci potřebovali i označkovat, zkrátka měl práce až až. A jak tak pracuje a dře, tak koutkem oka zahlídnul v rohu zahrady pohyb. Okamžitě zvedl hlavu, zaostřil a radostně se usmál....hele kámoš kavkazan, toho sice vidím poprvé, ale určitě budeme kamarádi!! Vesele se k tomu kavkazanovi rozeběhl, ocas nestačil radostí vířit vzduch, mouchy měli druhé velikonoce. Všichni - my - lidi, jsme pozorovali, co se bude dít dál. Centík běží, zpomaluje, ocas skoro nehybný, běh giga-trysk střídá běh jen-trysk... Jedno rychlé ohlédnutí po nás, jestli se ještě usmíváme a jestli jsme si všimli, že tady něco nehraje. Ten kavkazan je divný, moc divný. Když už byl Centík (posilněn našim smíchem) asi tak 5 metrů od kavkazana, začal brzdit jako blázen, nohy před sebou zaražené v zemi, jenže ty zákony fyziky a setrvačnost těla... Zastavil asi metr od toho divného kavkazana, který až teď zvedl udiveně hlavu, trochu švihl ocasem a zařehtal. Pak ji zase sklonil a ráčil se zase pást, ještě jednou hodil očkem po Centíkovi..něco jako ,,co blbneš, proč tu tak lítáš, dej si radši stéblo''. V tu chvíli se po nás opět Centík podíval...asi jako...vy jste to věděli a nic mi neřekli...? ...hahaha, to jsou ale hloupé vtipy, copak zato můžu, že nevím, že teta Marta má ty poníky, co jsou stejně velcí jako já...? Poté se prudce otočil (zadkem k nám) a odkráčel s hlavou hrdě vztyčenou jako vítěz.....

                                                     Příběh     8.     Svod na Potštejně

    Svod na Potštejně je svod asijských a ruských plemen, kde se prověřuje povaha těchto nádherných psů - coby hlídačů a obranářů....tady navíc spojený s mezinárodní výstavou těchto ruských chlupáčů.  Příprava rovná se uragán....doma jako po výbuchu, zbalení na cestu nejlépe už před týdnem, nervozita  a spěch naše druhé jméno...    Přihlásili jsme Shakiru (mimochodem, právě mi tu chrápe u nohou, a když myslím chrápe...tak chrápe....nahlas, jak starej chlap - jak se říká - kdyby řezala dříví, tak už máme zásoby aspoň na 3 roky...!!), samozřejmě Centíka (aby nebylo smutno) a Arrashe - Šídu, Arašídu (třeba náš moulínek něco vyhraje..vkládáme do něj velké naděje...je pod ochranou statného ošetřovatele...jak zaznělo ve filmu ,, s tebou mě baví svět''...jen doufáme, že tam nebudou v tom kempu budky....kadibudky...).  No jasně, Shakira začala 4 dny před svodem hárat. Takže je to v pr... a tak je to s těmi našemi chlupačkami vždycinky....když nám lidem o něco jde...chceme se vytahovat...bác...rána osudu, vlastně přírody...   Tak změna...nahlásili jsme tento drobný pidiproblém a Shakiry reservé místo, jsme zaplácli Amy-beiem (Tesákem). Žádný problém ze strany pořadatelů a Tesák se taky tvářil, že mu to vůbec nevadí!  Prožili jsme rádoby poklidné 4 dny do odjezdu. Pátý odjezdový den ( bože ta Shakira chrápe, vůbec se nemůžu soustředit na psaní, musím se na ni dívat a smát se, protože když se nadechne, tak se jí hrozně rozšíří chřípí...nosní dirky - div né nozdry, a s výdechem vyluzuje srandovní zvuky-přitom člověk to má většinou obráceně, tj. při nádechu -ty zvuky nelze ani popsat a navíc hrabe nohama...tzv. cukatůra, jak už si ve snu běží pro pohár !!  VE SNU !!!) nám tím háráním nastalo mega-dilema. Ono se lehce řekne, tak místo ní vezmeme Tesího, ale kam ho dáme? Jírovi se rozbila škoda 120 ...na plyn, takže cesta =  1km za 1,20kč... sbohem!!! Takže jedeme ještě lepším super fárem, který říká pane mě, na benzín je žrout a je to malý třídveřový Seátek Ibiza...ještě ta hranatá verze...z roku raz dva. (Shakira je fakt hrozná...právě se probrala-to asi jak na ni mlaskám, aby nechrápala...a vrká na mě, že chce hladit, tak vteřinku, jdu ji podrbat, nebo ji zabiju, paní neodbytnou..!! Schválně se teď k ní blížím nahrbená, ruce před sebou jako zoombi, výraz v obličeji jako hrozitánský mordýr  a dopadám schválně z nohy na nohu těžce, jako bych měla vždy tu danou nohu o 5 cm kratší..hmm..dobrá, vypadám jako magor. Ale její reakce psa drsného zabijáka....je rychle hupky dupky na záda...ať panička může drbat břicho!! Potvůrka!! - zase jí to vyšlo!!). Nutná volba auta žrouta není zdaleka problém.. Zapomněla jsem podotknout, že Arrash, Cent a Tesí se opravdu vzájemně nemusí a dohromady...je to sebevražda. Likvidace.  Průser!!   Jíra ještě před odjezdem letěl do specializované prodejny ,,nejenom pro pejsky U MLSNÝCH JAZÝČKů ¨ v Trutnově na náměstí a u mojí mamky (majitelka obchodu) ,,zakoupil'' speciální síť do auta pro psy - universální typ - aby se ty chlupáči alias obludy na sebe za jízdy nedostali.    Místa - řidiče(já) a spolujezdce (Jíra) byla jasná. Centíka usteleme do kufru, který je otevřen do vnitřku vozu a přepažen opěrkou zadní sedačky (a byl tam náramně spokojen..měl tam

úplný komfort...). Arrashovi nesmí být upřeno to privilegium být za jízdy na zadní sedačce, jako vždy, byť by jel jen okolo našeho baráku. Jeho místo je tím naprosto dané. Tím je moje auto plné,,jenže ještě tam musíme dostat Tesího a bágly zabalené jen na ,,tři dny'', včetně spacáků. Na Tesího zbývá tedy jediné minimísto mezi nohama spolujezdce...70 kg pejsánek, žádný problém....dodnes nechápu, jak se tam s Jírou zkroutili ....a oba byli schopní tak vydržet hodinu cesty...vlastně je ještě víc obdivuji, že pak z toho auta suveréně vystoupili!! A aby se na sebe Tesí s Arrashem nedostali, to nám kupodivu zajistila ta tenoučká síťka do auta. Nechápu.    Cesta se zdála být fajn do té doby, než Tesí otočil hlavu do prostoru (aby se aspoň párkrát svobodně nadechl) a začal mi kaňouřit na ruku. Fuj. Nesnáším, když pes slintá...a navíc ještě na mě. Zvedal se mi trochu žaludek nad tím výtvorem na mé ruce - umělec - a ještě víc nad jeho dechem (na cestu se posilnil vařenými vnitřnostmi, ble a ještě jednou ble). Hnus. Naštěstí jsme se už motali okolo nádherného Potštejna, najít vesničku Záměl byla hračka. Najít v ní ten kemp ještě větší. Naštěstí tam zrovna paní venčila malého bílého Bišonka. Zastavím 3 metry od ní, Jíra stáhne 2 cm okénko a ptáme se (jak hulváti) křikem na kemp. (Plánek podrobné cesty jsme nějak zapomněli doma, byli jsme v koncích). Paní naštěstí hned věděla. Co nevěděla, bylo to, co nebo kdo začal hýbat autem, jako bychom tančili. Hned jsme na ní volali, ať zůstane, kde je, jen nám popíše cestu - jestli doleva nebo doprava a my jedem. Jenže paní byla nadšená, že nám může 100% poradit, bafla toho svého minipsa do náruče a hurá k nám. Čím více se přibližovala, tím méně přes řev našich chlupáčů slyšela, co na ní vlastně voláme, my neslyšeli, kam nás vlastně naviguje- ?jestli nás už navigovala? -a pochopila vše až tak metr od auta, který (jsme měli dojem) už dělalo kotrmelce přes střechu. Vše se seběhlo tak rychle, že jsme ani nepostřehli, jestli svého psa v pudu sebezáchovy při útěku odhodila a jestli na nás hrozila, nebo nám tak vehementně ukazovala ten správný směr. Okamžitě jsme vyjeli tím směrem, kam ,,ukazovala'' a musíme uznat, dojeli jsme. Pět minut od toho místa setkání. Znala cestu.   Děkujeme.

    Vyjížděli jsme z domova trochu pozdě, takže tohle všechno už bylo za úplné tmy. V kempu jsme na určeném místě zaparkovali díky kamarádům, kteří čekali a pomohli nám se rychle v kempu zorientovat. Obstarali jsme psy, popadli ty bágli, na kterých měl Arrash ustláno, jinak bychom se fakt nevešli. Zabrali jsme určené postele , odhodili bágli a hurá do hospody, přivítat se s ostatními. Se vším nám pomohl hlavně kamarád Láďa, o kterém jsem se snad zatím v žádném příběhu nezmiňovala, pochopíte proč. Rebel. Cestou do hospody se nám kliďánko s úsměvem přiznal, že vyburcoval všechny, co už přijeli, že uzavřou sázku, protože ty blázni Hrdličky, tomu nebudete věřit, jedou škodovkou 120 se třema kavkazanama, co se navzájem nesnáší a báglama na tři dny. Sranda. Jen jsme strčili hlavu do dveří putiky, už řval na celý lokál....nepřijeli škodovkou.....přijeli ještě menším autem...Seatem..a ke všemu třídvéřákem......už jsme jen čekali,. kdy pronese: Zvyšuji tímto sázku.. . Je to fakt kamarád a charakter, tu větu před námi neřekl.

    Je to fakt kamarád!! Nebudu vás nudit průběhem svodu a výstavy, i když by se tu našlo pár srandovních až mystických příběhů ( např. jako Maruška, ....představte si, že spíte...probudíte se asi v pět ráno, posadíte se, a z ničeho nic si na hlavu nasadíte ten látkový klobouček německých turistů, tzv. Kalimero - mu tak říkám - a sedíte a civíte do tmy....teďmi řekněte rozumný důvod, proč jste si ten turistický klobouček nasadili.... já to taky nevím ? proč?,  spala jsem jako všichni hlubokým spánkem v chatce, dokud nás svými projevy a smíchem nevzbudil Láďa - reakce na sedící Marušku v kloboučku ,,Kalimero'' ....dál už přesně nevím, hned jsem zase usnula, i když tam byli hlášky, kterým jsem se v procesu usínání usmívala pod vousy s tím, že si je určitě budu ráno v sedm pamatovat!!! Uhádli jste, takže nic...zaspala jsem to, nic už nevím, zbyl jenom ten fajn dojem, pocit...a dodatečné komentáře u společné snídani těch, co nezapomněli-nezaspali to, jenže to už není ,,ten můj příběh''.  

    Každopádně happy end na závěr: jestli jsme měli problémy přijet na svod, tak si nepřejte vidět ten odjezd....do třídvéřáka jsme (nevím jak ...) ke všemu s čím jsme přijeli ( dobře, nebuďte puntičkáři, 1L mléka a 1kg uzeného ubylo..), přibyli navíc dva 15 kg pytle granulí, 4 papírové tašky psích vyhraných mlsůtek a  naštěstí malý sud piva (samozřejmě prázdného-asi prasklina).

            Když jsme balili, tak nikdo domů zas až tak nepospíchal...       Že by zase nějaká sázka...?

....Příběh nad příběhy....

Chci se taky podělit o to, co mě zasáhlo (a než začnete číst, vemte si hodně kapesníků ):  Příběh AKO SI MOHOL??......... Keď som bola šteniatko, zabávala som ťa svojím šantením a rozosmievala som ťa. Nazýval si ma svojím dieťaťom a napriek mnohým rozkúsaným topánkam a niekoľkým "zavraždeným" vankúšom som sa stala tvojím najlepším priateľom. Vždy, keď som bola zlá, pokýval si nado mnou prstom a spýtal si sa: "Ako si mohla?!" - ale nakoniec si mi vždy odpustil, zvalil si ma na chrbát a poškrabkal na bruchu. Moja výchova k čistotnosti trvala trochu dlhšie, než si predpokladal, lebo si bol hrozne zaneprázdnený, ale spolu sme to zvládli. Pamätám si tie noci, keď som bola pritúlená v posteli k tebe, načúvajúc tvojim tajomstvám a snom a verila som, že život proste nemôže byť lepší. Chodili sme na dlhé prechádzky, behali sme v parku, jazdili v aute, zastavili sa na zmrzlinu (mne si dal len kornútok, lebo vraj zmrzlina nie je dobrá pre psov) a driemala som na slnku, keď som čakala na tvoj príchod domov na sklonku dňa. Postupne si začal tráviť viac času v práci a na svojej kariére a viac času si venoval hľadaniu ľudského partnera. Čakávala som na teba trpezlivo, utešovala ťa, keď si mal zlomené srdce a bol si sklamaný, nikdy som ti nevyčítala zlé rozhodnutia, vždy som nadšene vítala tvoj príchod domov a tešila som sa s tebou, keď si sa zamiloval. Ona, teraz tvoja žena, nie je "psíčkar" - ale aj tak som ju privítala v našom dome, snažila som jej prejaviť svoju náklonnosť a poslúchala som ju. Bola som šťastná, pretože ty si bol šťastný. Potom prišli bábätká a ja som bola vzrušená spolu s tebou. Fascinovala ma ich ružovosť, ich vôňa a tiež som sa chcela o ne starať. Ale ty a ona ste sa obávali, že by som im mohla ublížiť a ja som trávila väčšinu času vyvretá v inej izbe alebo v klietke. Och, ako som ich chcela ľúbiť, ale stala som sa "zajatcom lásky". Ako vyrastali, stala som sa ich kamarátkou. Vešali sa na moju srsť a ťahali sa za ňu hore na svoje vratké nožičky, pchali mi prstíky do očí, skúmali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala som to všetko okolo nich a ich dotyk - pretože tvoj dotyk bol teraz taký zriedkavý - a keby bolo treba, bránila by som ich vlastným životom. Vkrádala som sa do ich postelí a načúvala ich trápeniam a tajným snom a spolu sme čakali na zvuk tvojho auta na prístupovej ceste. Bývali časy, že keď sa ťa iní spýtali, či máš psa, ty si vytiahol z peňaženky moju fotku a rozprával si im o mne príbehy. V posledných rokoch už len povieš "áno" a zmeníš tému. Už nie som "tvoj pes", ale "iba pes" a rozčuľujú ťa všetky výdavky na mňa. Teraz máš veľkú pracovnú príležitosť v inom meste a ty a oni sa budete sťahovať do bytu, kde nie je dovolené držať zvieratá. Urobil si správne rozhodnutie pre svoju rodinu, ale boli časy, keď ja som bola tvoja jediná rodina. Bola som vzrušená z cesty autom, kým sme neprišli k zvieraciemu útulku. Bolo tam cítiť psy a mačky, strach a beznádej. Vyplnil si papiere a povedal: "Viem, že jej nájdete dobrý domov." Pokrčili ramenom a venovali ti bolestný pohľad. Poznali reálnosť umiestnenia psa v strednom veku, aj keď je s "papiermi". Musel si vyprostiť prsty tvojho syna z mojho obojku, keď kričal "Nie, tatko! Prosím, nenechaj ich zobrať môjho psa!" A ja som mala o neho starosť; a akú lekciu si mu to práve dal o priateľstve a vernosti, o láske a zodpovednosti a o úcte k celému životu? Rozlúčil si sa mnou tľapnutím po hlave, vyhol si sa môjmu pohľadu a zdvorilo si odmietol zobrať si môj obojok a vodítko. Ponáhľal si sa, lebo si mal nejaký termín... a teraz mám jeden aj ja. Keď si odišiel, tie dve milé panie povedali, že si pravdepodobne o všetkom vedel niekoľko mesiacov dopredu a neurobil si žiadny pokus nájsť mi nový domov. Potriasli hlavou a povedali "Ako to mohol?" Venujú nám tu v útulku toľko pozornosti, koľko im to ich nabitý rozvrh dovolí. Kŕmia nás, samozrejme, ale moja chuť k jedlu sa stratila už pred mnohými dňami. Najprv som vyskočila a ponáhľala sa ku vchodu vždy, keď niekto prechádzal okolo môjho kotca, dúfajúc, že si to ty - že si zmenil názor - že to celé bol len zlý sen... alebo som dúfala, že to bude aspoň niekto, kto sa o mňa zaujíma, niekto, kto ma zachráni. Keď som si uvedomila, že nemôžem súperiť o upútanie pozornosti so šantením šťastných šteniat, neuvedomujúcich si svoj osud, ustúpila som do najvzdialenejšieho kúta a čakala som. Začula som jej kroky, keď pre mňa prišla na konci jedného dňa a kráčala som za ňou pozdĺž uličky do oddelenej miestnosti. Veľmi tichá miestnosť. Dala ma na stôl, poškrabkala za uchom a povedala mi, aby som sa nebála. Srdce mi búšilo v predtuche toho, čo príde, ale miešal sa v tom aj pocit úľavy. Zajatec lásky odišiel v priebehu dní. Ako to už mám v povahe, viac som sa starostila o ňu. Bremeno, ktoré nosí, ju hrozne ťaží, a ja to viem rovnako, ako som rozoznala každú tvoju náladu. Jemne mi stiahla prednú nohu a slza stiekla dolu jej lícom. Oblizla som jej ruku rovnako, ako som teba zvykla utešovať pred mnohými rokmi. Odborne vsunula ihlu do mojej žily. Zacítila som pichnutie a studenú tekutinu prúdiacu do môjho tela, ospalo som si ľahla, pozrela som sa do jej milých očí a zamrmlala som "Ako si mohol?" Možno pretože rozumela mojej psej reči, povedala: "Je mi to tak ľúto." Potľapkala ma a náhlivo vysvetľovala, že je to jej práca zabezpečiť, že pôjdem na lepšie miesto, kde ma nebudú ignorovať, týrať ani zanedbávať, a kde sa nebudem musieť brániť - miesto plné lásky a svetla, tak odlišné od tohto miesta na Zemi. A s posledným zvyškom mojej energie som sa ju snažila presvedčiť zavrtením môjho chvosta, že moje "Ako si mohol?" nebolo myslené na ňu. Bolo to určené tebe, môj milovaný pane, na teba som myslela. Budem na teba myslieť a čakať navždy. Kiež by ti každý v tvojom živote preukázal takú vernosť. Koniec. Poznámka autora: Ak vám článok "Ako si mohol" vohnal slzy do očí tak ako mne, keď som ho písal, je to preto, lebo je to príbeh zložený z osudov miliónov zvierat, ktoré umierajú každý rok v amerických útulkoch. Vítaná je snaha všetkých, čo by chceli článok ďalej šíriť pre nekomerčné účely, pokiaľ pripisujú poznámku s autorským právom. Prosím, použite ho na vzdelanie ľudí na svojich stránkach, časopisoch, na informačných tabuliach útulkov a veterinárnych ošetrovní. Privítam zaslanie kópií časopisov, ktoré vytlačia "Ako si mohol?" na hore uvedenú adresu. Dajte verejnosti vedieť, že rozhodnutie pridať do rodiny zviera je dôležité rozhodnutie do života, že zvieratá si zaslúžia našu lásku a citlivú starostlivosť, že nájdenie vhodného náhradného domova je vašou zodpovednosťou, že spolky na ochranu zvierat vám môžu dať dobrú radu a že každý život je cenný. Prosím, pridajte svoje úsilie k zastaveniu zabíjania, a podporte kampaň za sterilizáciu v prevencii množenia nechcených zvierat. Ďakujem, Jim Willis Copyright 2001 J. Willis (preklad Ing. Lotta Blaškovičová)

Tímto vám taky děkuji a doufám, že vám to otevřelo oči a srdce, aby aspoň netrpěla zvířátka, která se pohybují kolem vás...... Díky  Janey

( bohužel, zkopírovala jsem to už v této podobě - bez adresy, ale kdo chce a může pomoci, ten pomůže.... )

Příběh 9.   Hubert na Bojišti

    To ranní vstávání mi fakt nedělá dobře....šest ráno...sobota....normální lidi si přispí, nebo naloží koně do vozíku a odvezou je v klidu na start a spí do devíti.....když začátek je až v deset....  Byla jsem trochu rozmrzelá, ale převládala radost, že je tu konečně Hubert, na který čekáme s Jírou celý rok!!!   Čas neúprosně ubíhal, nervozita sílila...abychom to stihli po kopytě do Trutnova včas a navíc nás tam čekala vydatná snídaně od panímámy...mňam, určitě bude mít i tu skvělou tříbarevku s tvarohem... 

    Rychle s Jírou čistíme koně, sedláme...hmmm...Jíra je zase rychlejší než já, už má hotovo, už vede Jet-li ven na krakonošovo a jde zatím zajistit barák a vypustit ,,Krakeny''. Já už mám Chantalku na vodítku bez ohlávky a snažím se jí nasadit uzdečku - pěkně zdobenou - nově, to bude kamarád Ondra koukat....co jsem vymyslela!! Hlavou mi víří různé myšlenky a zrovínka jsem si říkala, jaký to bude asi dnes rodeo - pěkný tóčo, během čištění mi Chantalka vyjádřila, že má říji a že se jí dnes opravdu nikam nechce...Ta mi dá, je vždycky hrozně protivná a škodolibá... Povzdechla jsem si, když jsem si všimla toho jejího pohledu svobody. Kouknu tím směrem a Jíra zapomněl zavřít bránu...pak jsem slyšela rupnutí vodítka. Na nic jsem nečekala, sprintovala jsem k bráně (určitě mám světový rekord), aby mi ta čůza neproběhla. Těsně před ,,čumákem''jsem jí zavřela bránu, aby neproběhla!! Měli jste vidět ten její výraz, chachá, a já jsem vítěz, chachá!! Rozhodla se to tedy rychle stočit okolo mě, jako že nic (je celá já, nechce přiznat porážku...však tam přeci vůbec nechtěla, jen běží náhodou kolem). Časový pres mě pohnul k další akci. Jak běžela kolem, rozhodla jsem se, že ji rychle chytnu za ten zbývající kus vodítka, abych jí nasadila tu krásnou uzdečku...a Chantalka si řekla, že chce vyrovnat skóre. Jak jsem se po ní natahovala, koutkem oka si mě změřila a jednou dobře mířenou ranou zadní nožky, mě nakopla do stehna, až mi vyhrkla slza. Stihla jsem ji ještě plácnou přes zadek a zařvat na ni, aby si to vítězství tak nevychutnávala. Na nohu už jsem se nepostavila. Odběhla k ohradě hřebce Guinesse VI, aby se tam mohla před ním nakrucovat. To už přiběhl Jíra a když pochopil, o co jde, tak ji chtěl chytit, aby ji odsedlal. A Chantalka se zvedla na zadní, ztratila balanc a přepadla na záda...na sedlo. Nemohla ani na jednu stranu, třepotala nožkama jak brouček na krovkách, ve mě by se strachy krve nedořezal, a Jíra se jí smál, až se za břicho popadal a pak se smál mě, jak se o ni bojím, podle tragického výrazu. Pak jí pomohl převážit, aby se přetočila. Dopadlo to. To jí stačilo, pokorně se nechala odsedlat a tvářila se, jako že je jí to moc líto. To ona umí a moc dobře, ludra jedna. Jíra pak odfrčel na Jet-lině směr Trutnov a já se belhala k autu.  Pointa je jasná. Všichni jeli na toužebně očekávaného Huberta a já valila na chíru, protože ta bolest mi vystřelovala po celé páteři. (Bojím bojím) Vyfasovala jsem berle, moře instrukcí a úsměv, na který do smrti nezapomenu. Za devadesát korun. Jasně že jsem se s těma fofrholema belhala kouknout na Huberta...a taky na ten výtečný guláš....a Míša Kulich s Íf mi slíbili bábovku. Uznejte, bolest nebolest, já musela. A bylo to moc pěkné! A guláš s bábovkou úplné Ferero Rocher... V úterý po bolesti v páteři ani ň, jen bolel ten koňár na noze. Jako čert, ale pohoda. A navíc jsem ten den nebyla jediná, kdo utrpěl úraz!!!   Ale to už je zase jiný příběh...

                                                     Příběh    10.   Charlie a Charlie

    Já vím, teď vám vrtá hlavou....kdo a nebo co je Charlie...     heč, he-heč   ....neřeknu!
No dobře, přemluvili jste mě!! Když jsme byli na posvícení v Rumunsku, seznámili jsme se tam s človíčkem, který vlastní obrovské pozemky, hospodářství, velkou dávku humoru a vůbec je tak nějak ,, na naší vlně ".  A jak se tak s ním bavíme, svěřil se nám, že mu v hospodářství ještě chybí kozy. A ty my máme, a nám zase chybí jiné zvířátko.  ...Ale kdeže, žádná žirafa...vtipálci!
    Slovo dalo slovo, cestu k němu na návštěvu jsme nakonec podnikli, zvířátka - hned dvě (do páru) jsme vybrali, nezaplatili - vždyť je vyměníme za ty kozičky - hned na jaře, jak se narodí a budou soběstačné.  Tak jo, už vás nebudu napínat...přivezli jsme si malá vietnamská prasátka (Charlieho a Charlieho), no o trochu větší než macatá kočka! 
    Doma jsme je hned ,, ubytovali " do přepychového chlívku, který jsme jim připravili na přivítanou a pak jsme se s Jírou tajně předháněli...kdo je dřív bude moct pohladit, kdo jim dá lepší dobrůtku...
    A tak jim takhle jednou nesu kyblík od majolky do půlky plný zbytků z hospody. Tvářila jsem se jako vítěz...dnes Jíru stopro trumfnu! OMYL.  Prasátka Charlie trumfla mě. Položím kyblík se zbytky do chlívku a pozoruju, co se bude dít. Nejdřív se mě asi trochu bála, koulela očima, kníkala, nervozně vrtěla ocáskami...ježíši, to zní hrozně, v jednotným čase to vyzní určitě líp..
nejdřív se mě prasátko asi trochu bálo, koulelo očima, kníkalo, nervozně vrtělo ocáskem...hmmm, zní to trochu líp. Jenže ten kyblík tak krásně voněl všema dobrůtkama najednou!! Neodolatelně!! Takže to o chlup větší prasátko si dodalo odvahy a mašírovalo si to kličkovaně rovnou ke kyblíku. Vyskočilo na zadní a předníma se zaháklo o jeho okraj. Jenže i ten nízký kyblík byl vlastně hrozně vysoký. A pořád se linula ta vůně... a prasátku se jeho malý rypáček začal měnit pomalu v chobůtek, ale ať dělalo - co dělalo, bylo to málo. Odvážné prasátko tak krásně a zároveň nešťastně zachrochtalo, kníklo jako když do něj píchne....náhle se odrazilo na těch pidi nožkách a hop, skočilo doslova šipku do kyblíku. Než jsem se vůbec dostala k tomu, abych ho chudáčka zachránila, slyšela jsem, jak si spokojeně pomlaskává, zadní nožky mu pořád trčely z kyblíku ven...a jemu to vůbec nevadilo, hlavně že má svoje ham ham. Jenže to o chlup menší prasátko, je zřejmě nadané jen hudebně, tělocvik mu moc nejde, takže mi tam jen zapělo nějaké árie a žalmy, takže mě dojalo tak, že jsem ten kyblík s nožkami překlopila opatrně na bok, prasátka do něj napochodovala jak do tunelu, zmizela mi z pohledu a svojí přítomnost mi prozrazovala jen svým pomlaskáváním...a šťastným kníkáním!!!!! Bylo to prostě super!!! Fakt!!!

 

11.     Výpomoc

Tak jsme se v práci domluvili, že si večer půjdeme  někam sednout na pivko, víno, juice....co kdo má rád a poklábosíme o všem možném, co jsme o poradě nestihli probrat. Protože to bylo naprosto nečekané a Jíra měl ten samý večer taky pracovní mecheche - narozdíl ode mne dlouho dopředu naplánované - lámala jsem si hlavu, jak to vymyslet, abych si mohla dát taky trošku do trumpety.
    Lámání stálo za to, vymyslela jsem to naprosto dokonale, asi díky tomu, že mi s tím pomáhala i moje kamarádka z práce....říkejme jí třeba Pavlína, zkráceně Pavča. Jediný problém byl čas. Dojet domů, udělat všechnu mega práci, trochu se dát do gala a valit zpátky do Trutnova, v práci zaparkovat auto, pěšky dojít do určené hospůdky......řeknu vám, že už jsem věděla, že jak udělám doma zvířata, už se mi nikam jet nebude chtít.   Asi mi to uklouzlo nahlas, nebo jsem se asi tvářila dost jasně, protože mi najednou Pavča říká: hele, co kdybych ti doma se vším pomohla, bylo by to rychleji a stihly bychom v pohodě i začátek mecheche - část - a lá večeře!! Musíš jen vymyslet, co se psema, nerada bych, aby mě sežraly!!  Nad tím jsem ani nepřemýšlela, to byla prkotina!!

 

    Sotva nám skončila pracovní doba, skočily jsme do mého fára a už jsme valily k nám domů, udělat vše tak, jak jsme si to naplánovaly. Během cesty, jsme to radši ještě několikrát probraly, aby nebyl nikde žádný zádrhel.
    Doma jsem psy zavřela, aby Pavča v klidu mohla projít na pastvinu ke koním, kde jim mohla v klidu napouštět vodu na pití. Pustila jsem psy na zahradu, aby se zatím vyvenčili. Já zatím připravovala baštu pro všechnu tu naší zvířecí havěť. Hotovo. Ještě zbýval poslední úkol: nabrat pro koně řepu. Popadla jsem kyblík a letěla ji nabrat do vozíku pro koně. Otevřela jsem boční dvířka a začala plnit kyblík. Jenže jsem ze země už na žádnou nemohla dosáhnout, kyblík skoro prázdný, tak jsem vlezla do vozíku a nabírala jako o život. A jak tak zabraně nabírám, slyším tiché cvak. Hrůzou mě polilo horko. Hřebec zvědavý jako vždy, šel se podívat, jak mi to jde. Zavadil hlavou o dvířka a samozřejmě je zabouchl. Jenže naše dvířka ještě nemají otvírání zevnitř. Tiše jsem tam stála a přemýšlela, co teď. A jak tam tak stojím, slyším se, jak řvu z plna hrdla

    Pavčo, Pavčo pomoc, jsem tady ve vozíku zavřená, Pavčo,  Pavčo, halo, halo, pomoc !!!
    Čím více jsem řvala, tím víc mě docházelo, že Pavča mě vlastně nemůže vůbec slyšet přes tu tekoucí vodu a už vůbec nemůže mít ponětí, kde jsem a co kde dělám, když u nás nikdy nebyla a proto nemůže vědět, kde jsem tak dlouho. Uff!! Ještě že existují mobily! Oddechla jsem si. Uff. Zavolám jí a vysvětlím jí, kde jsem a co od ní potřebuju. Pocítila jsem strašnou úlevu.....jenže mobil vyzváněl a vyzváněl a nic. Pavča ho nechala v kabelce v mém autě. Do auta by se přes psy stejně nedostala, takže jsme vlastně byly uvězněné obě, ale Pavča o tom neměla ještě ani ponětí. Zkusila jsem znovu řvát, ale intenzita slábla beznadějí.
    Šmátrala jsem po stěnách vozíku v naději, že narazím někde na kousek uvolněné plachty. Nic. Když se to nejméně hodí, je všechno tak jak má být. Co teď?   Pavča mezitím napustila  vodu do vany a bezradně se začala po mě ohlížet, vana už začala přetékat, vypnout ji nemohla, musela by mezi psy na zahradu. Tak čekala. Voda tekla. Já lezla po vozíku a hledala cestu ven. Konečně!!
    Uvolnila jsem kousek plachty a prosoukala jsem se ven. Oběhla vozík, otevřela ho, popadla kyblík plný řepy a šťastně běžela vysvobodit Pavču!! Jo, a  to mecheche vážně stálo za to!!

12.     Noční návštěvník

Jak sám název napovídá.......víte, o čem bude tento pidi příběh.....
    Jíra byl na noční, já sama doma se zvířectvem...takže super vegáček: kafčo, brambůrky, telka dlouho do noci....jak jinak!! Do postele jsem se šátrala, až když mi ztěžkla víčka únavou. Sotva jsem dopadla do peřin, usnula jsem tvrdým spánkem, tvrdým tak, že kdyby vedle mě stříleli z kanonu, určitě by mě to neprobudilo!!
    A jak si tak pochrupuju, nevím už ani co se mi zdálo. Né že by to bylo důležité, ale to tiché, klidné oddychování vedle mě nešlo nikam do toho snu napasovat. A čím více to nešlo nikam, tím více mě to ve snu štvalo. Začala jsem se pomalounku polehounku probouzet. A jak už jsem v tom polospánku, slyším to oddychování pořád vedle sebe, mozek by ještě spal, přesto se snažím uvažovat......
    Jíra je na noční, a kdyby přijel dřív, psi by kňučeli radostí a to by mě stopro probudilo, to už mám několikrát milionkrát ozkoušené....
    Žádnej pes vedle mě spát nemůže, otevřít dveře si umí jen Harsha a ta dnes hlídá venku, a pokud by si přece jen nějaký chlupáč dveře otevřel, tak by mě oblízal a to by mě zaručeně probudilo! 

Tím jsem vyčerpala logické možnosti...a začalo mě být, jakoby mě někdo začal škrtit, mučit, vraždit....cítila jsem jak pomalu umírám, život neúprosně uniká......chybí jen doprovodná bolest, což mě vybičovalo k tomu, že jsem se nahned probrala, vylítla jsem jak papírovej čert, srdce až v krku, připravená se zuby nehty bránit proti vetřelci v ložnici, zaujala jsem bojový postoj kung-fu, no možná to byl spíš bojový postoj kung-fu Panda....oči navrch hlavy vyhledávali ve tmě cíl..úkol byl jasný: identifikovat vetřelce, zvolit vhodný útok nebo obranu a vyhodnotit šance přežití.
    A jak tak těkám po té posteli, víc než vidím, spíš už tuším malý stočený kočičí uzlíček jménem E.T.     Aniž by kocour tušil, co vše mu právě hrozilo, lehce se protáhl, zamžoural na mě, opatrně se překulil blíž ke mě, olízl si pacinku a šťastně se rozvrnil, jak to jen kočky umí!!!! 
    
    

                                                                    13.   Hubert Turov 2011

    Tak jsme vyrazili na pozvání do Vernéřovic na Huberta. Cesta příjemně ubíhala, moc jsme se těšili nejen na koně a všechno co Hubert dělá Hubertem, ale těšili jsme se na naše kamarády - pořadatele ,, Turováky '' a kamarády až z Mělníka, že je zase po dlouhé době uvidíme!!   Po příjezdu jsme stihli rychlý kafčo a pak už honem sedlat....

    Já to měla jednoduché, koně Lukáška mi připravili pomocníci ještě než jsme dorazili. Jíra se šel zeptat do stáje, jakéhože to má vlastně koně. Jíro, ty máš koně na poli, houkla na něj Markéta.  Jdeme teda s Jírou za to jejich velké stavení na pole, koukáme div nám oči nevypadnou, běháme po tom velkém poli...a nic, kůň nikde. S obavou, jestli kůň radši neutekl, valíme zpět do stáje.....holky, oslovil Jíra pomocnice, na poli má být pro mě kůň...nikde jsme ho tam ale neviděli??!!

    Holky (cca 11 let) na nás chvíli nevěřícně zíraly, pak se začaly poťouchle usmívat a jedna Jírovi odpověděla... ,, Vy máte pane koně tady - ukázala na kobylku krásného Haflinga -

                                                  jmenuje se Napoli.